A padá... A mrzne... A padá...
A padá... A mrzne... A padá...
Už nadpis sám o sobě říká dost jasně, jak vypadá letošní zima. V jednu chvíli není po sněhu ani památka, pak nasněží tak, že ten sníh nestačíme ani odmetat, následně zase mrzne až praští a aby toho všeho nebylo málo, tak prozměnu opět padá sníh.
Z nebe se snáší sníh v podobě drobounkých vloček a během několika málo minut pod sebou dokonale ukryje keře, cesty, šedavou trávu i opadané listí a pečlivě obaluje holé větve stromů. Pochmurná podzimní příroda dostává třpytivý kabátek a noří se do zvláštního, skoro posvátného ticha. Tohle neobyčejné ticho ruší jen občasné praskání mrazu, sypání se sněhu z přetížených větví a střech nebo kvílivé hvízdání větru. Myslím, že v takových chvílích se snad každý na okamžik vrátí do starých časů. Rozzářenýma očima sleduje sypající se sněhovou nadílku, zatímco vzpomíná na své dětské řádění. Z minulosti se vynoří vzpomínky na sáňkování, bruslení na zamrzlém rybníku, lyžování nebo koulování se s ostatními dětmi, prosycené zvonivým dětským smíchem. Pak se však musíme z dob dávno minulých vrátit zpět do tvrdé reality a přestat se kochat pohledem na překrásně tančící sněhové vločky. Vždyť někdo ten sníh přeci musí odmést, ne? A pokud vím, tak vzpomínání ještě nikdy nic neuklidilo, natož sníh...
Já osobně sníh zbožňuju, ale jenom za oknem :D .... Když nemůžu v noci usnout, tak z okna pozoruji bělavý sníh snášející se na potemnělou noční krajinu. Zasněžená noční krajina je okouzlujicí a podivně jasná, má na mě velmi uklidňující účinky. Jak to bílé nadělení poletuje vzduchem a pomalinku klesá k zemi, cítím, že se mi v duši postupně rozprostírá hřejivý pocit klidu a míru. Když takhle sleduji vločky sypající se z temného nebe, zmocňuje se mě podivně melanchlocká nálada. Jak už jsem říkala, sníh mám ráda pouze za oknem. Ráno, poté co vstanu vyjdu pečlivě nabalená do několika svetrů a zimní bundy do zasněženého rána. Samozřejmě hned ve dveřích schytám parádní ránu od silného mrazu, který skoro vyráží dech. Jakmile rozdýchám ten šok, zjistím, že stále ještě sněží, proto mě ani moc nepřekvapí, když máme na dvorečku něco málo přes 15 centimetrů sněhu. Při pohledu na poletující sníh mě opět přepadá melancholie a já okouzleně sledji své okolí.
To však trvá jen několik okamžiků... přesněji řečeno do doby mě začnou zebat nohy, protože se mi ten hnusný sníh nějakým mě záhadným způsobem dostal do bot. Hned na to mi dojde kdo asi bude ten zatracený sníh uklízet a moje nálada rázem padá tak hluboko pod bod mrazu, že na ni nemá ani okolní mrazivá teplota. Pak zběžně juknu na hodinky a čeká mě další šok, dojde mi totiž, že bude zázrak pokud v tomhletom bílém nadělení stihnu autobus do školy. Začnu se zoufale brodit hlubokým sněhem a přitom peprně nadávám snad na všechny a na všechno. Na zastávku dorazím totálně promrzlá a naproszo bez dechu o 10 minut později než měl odjet autobus. Jediným uspokojením mi je zjištění, že spoj má zpoždění... přijede dobrých 15 minut po mě. Po té, co konečně vyrazíme ze zastávky už je jasné, že do školy včas nedojedu ani omylem, protože kdybych se hrabala sněhovými závějemi vedle autobusu, tak bych měla stejnou rychlost jako on - rychlost umírající želvy...
Obvykle než stačím rozmrznout a ohřát se, tak už musím zase jít do té odporné zimy a brodit se tím nechutným "fialovým" ( vím, že je bílý, ale tak nějak mi to sem pasovalo víc :D) hnusem. Nesnáším zimu, nenávidím tu rozbředlou břečku, která se ze sněhu stává. Je mi zle z toho nepořádku, co lidé nechávají všude válet v domnění, že když napadl sníh tak není třeba ho uklízet. Už aby zase bylo jaro...
Veroušek